Vojtěch Kříž

„Tohle je můj domov,“ směje se, když otevírá vrata malého dřevěného depa.

Přes zimu tu odpočívá oranžová důlní lokomotiva, na kterou třikrát zaklepe. Je to jejich pozdrav. V Hornickém muzeu Příbram pracuje Vojtěch Kříž osmým rokem – a toto je příběh, který ho sem přivedl.

Pocházím z Radětic. To je taková malá vesnička coby kamenem dohodil od Milína. Ten Milín nezmiňuji jen tak, právě sem jsem na základce přestoupil ze Stěžova. To je zase coby kamenem dohodil od Radětic. Když jsem vychodil základku, vyučil jsem se na Březových Horách elektrozámečníkem. Pak jsem dva roky opravoval a svářel, co se dalo, běžná rutina. No a pak přišla vojna.

První rok byl fakt náročný, ale to poznal asi každý, kdo tam byl. Druhým rokem ze mě udělali instruktora tanku T-54. Pak jsem se vrátil a začal pracovat v rudných dolech, ale za těch pár floků to moc nestálo, tak jsem přešel na uran. Nejdříve jsem opravoval důlní mašinky, pak jsem makal na hloubení. Strašná dřina. Na šachtě 16 jsem měl tu možnost se setkat s politickými vězni. Ti vězni byli féroví chlapi, dalo se s nimi mluvit i pracovat. Po osmašedesátém se to ale všechno změnilo. Političtí vězni museli odejít a do práce nastoupili obyčejní muklové.

Když už jsme u toho osmašedesátého. V den před tou okupací jsem byl s jednou dívkou, která byla mimochodem opravdu krásná, v příbramském kině. Dávali tenkrát dva díly Kleopatry s Burtonem a Taylor. Domů jsem dorazil kolem půlnoci a šel jsem spát. Budík mi zazvonil kolem půl páté, ale z postele se mi ještě nechtělo, tak jsem si zapnul rádio a šel jsem si ještě na chvíli lehnout. Před pátou ale rádio přestalo hrát, tak se sám sebe ptám: „Co se stalo?“ No a pak to přišlo.

Z rádia se ozvalo, že přišla okupace. Ihned skáču na pionýra a jedu do práce, kde končila noční šichta. Velký rošambo, to tedy ano. Tak jsme se rozhodli stávkovat. „Ani gram uranu okupantům nedáme!“ Protestovali jsme, ale nikdo z nás vlastně vůbec netušil, co bude dál. Tak jsme povypínali trafostanice a nabíječky a rozhodli jsme se, že uděláme takový společný průvod Příbramí. Týden jsme pak nepracovali, ale potom se to jaksi celé otočilo a všechno bylo jinak.

Dole jsem přešel na těžbu a začínal jsem na 24. patře na překopu. Byla to tvrdá práce. Vlhkost kolem 90 %, teplota 35 až 40 °C. Byly to opravdové galeje. A pak mě čekalo to hloubení. V té době se hloubila šachta 11A z 15. patra na patro 21. Následně se hloubila i šachta 16, která se dohloubila v roce 1976 a měla hloubku neuvěřitelných 1838 metrů. Já osobně jsem tam v té hloubce necelých dvou kilometrů pálil ten poslední odpal. No a poté se začala dělat ta jednotlivá patra.

Byla to fakt nebezpečná práce, co vám budu povídat. Spousta kluků při ní zemřela. Některé zabil pád horniny, jiní se udusili kysličníkem uhelnatým. Na tom bylo nejhorší, když se jeden nadýchal a upadl na zem, druhý se mu pak snažil pomoct, ale nadýchal se taky a zůstali tam nakonec oba.

Do té doby jsem měl kliku, ale i na mě to jednoho dne přišlo. Bylo to 6. listopadu 1977. Pád horniny. Tutový smrťák. Byl jsem na tom fakt bídně, dlouho jsem byl v nemocnici. Naštěstí jsem se z toho vylízal, ale k fárání už jsem se nikdy nevrátil. Po tom úrazu jsem pracoval jen na šachtě 13, kde byly kompresory. Tam jsem dělal až do důchodu.

Víte, práce v dolech byla opravdu těžká a náročná, ale i tak na ní rád vzpomínám. Tam jsem se totiž setkal s tou nejlepší partou, kterou jsem kdy znal. Společně jsme za to dokázali vzít a udělat pěkný kus práce. Byli to ti nejlepší kluci, které jsem kdy potkal.

Leckdo by si pomyslel, že už toho musím mít plné zuby, ale prací tady jsem se vrátil do mládí. Společnost mi nyní dělá parta skvělých lidí a mašinka Emmička, kterou jsem pojmenoval po své vnučce. No a místo fárání teď vozím děti mašinkou.

■ text: Zdeněk Kubát a Karel Kraus, foto: Karolina Ketmanová

Další články: