Ukliďme si ve skříních, kuchyních, ale nejdříve sami v sobě

Kvůli focení jsme se potkali ještě dlouho předtím, než nás okolnosti přiměly zůstat načas ve svých domovech. „Myslíte, že bude moje vyprávění někoho zajímat?“ ptá se skromně, zatímco nás nepřestává udivovat svým rozletem, nadhledem a optimismem, kterých bylo v příštích týdnech tak potřeba. Jana Skořepová je farářkou Církve československé husitské na Březových Horách – a tohle je příběh, který ji sem přivedl.


Začala bych tím, že jsem se narodila v Březnici do rodiny československého husitského faráře. Se svými dvěma sestrami, maminkou a babičkou jsme zde společně vyrůstaly v křesťanském duchu. Od roku 1948 jsem žila na Březových Horách, kde můj otec působil jako farář. Absolvovala jsem zde základní i střední školu s maturitou. Podání mé přihlášky na vysokou školu pedagogického směru bylo zamítnuto pro mé údajné „náboženské zatížení“. Bylo mi dovoleno pouze studium technických či zemědělských oborů.  

Nastoupila jsem jako nekvalifikovaná síla do administrativní práce do potravin – ani zde mi nebylo umožněno dálkové studium pedagogického směru při zaměstnání, protože nebylo k mé profesi potřebné.  V roce 1964 jsem se vdala. Po narození dvou dcer jsem se rozhodla podat přihlášku již pod svým novým jménem na pedagogickou fakultu v Praze. Vystudovala jsem ji a nastoupila jako učitelka v příbramské mateřské škole.  

Měla jsem „štěstí“, že nastala potřeba, aby byla v Příbrami zřízena třída pro děti s různými handicapy. Ráda jsem se zapojila do spolupráce s pedagogicko-psychologickou poradnou. Na Karlově univerzitě jsem navíc absolvovala dálkové studium speciální pedagogiky, díky tomu jsme mohli začít pracovat s novými metodami. Zřídili jsme malou tělocvičnu se speciálními pomůckami, zavedli kurzy dětské jógy, keramické dílny, spolupráci s logopedy a dětským psychologem, jako první v okrese zřídili I. a II. třídu ZŠ s omezeným počtem dětí jako detašované pracoviště. Předběhli jsme určitě svoji dobu, přesto jsme měli stále dost nepochopení a problémů s inspekcí a nadřízenými pracovníky, kteří nechtěli uznat nutnost speciální péče mateřské školy o dítě. Jsem ráda, že chod tohoto speciálního zařízení dále trvá. 

 


V roce 1984 jsem se stala ředitelkou této školky a ve funkci vydržela až do odchodu do důchodu. Po sametové revoluci všem ředitelkám byla spolupracovníky vyslovována důvěra pokračovat ve funkci. Mnohé ji nedostaly. Já jsem ji od svých kolegyň vždy získala. Bylo to štěstí, kdyby nenastal ten přechod, tak bych musela vstoupit do KSČ. To bych nejspíš odešla z funkce a stala se učitelkou. Nechtěla jsem a nechci být v žádné politické straně. Za svůj život se zodpovídám svojí prací.  

Potom nastala druhá etapa mého života. Ještě v důchodu jsem zpočátku vypomáhala s dětmi v „mé školce“, bylo-li potřeba zastoupení. Potom se můj zájem a snaha zaměřily na církev. Můj otec pracoval jako farář 55 let a mnoho pro ni i lidi kolem sebe udělal. Nechtěla jsem dopustit, aby jeho působení zaniklo. Omezení studia teologie za dob komunismu zapříčinily, že nebyla náhrada za staré faráře. V důchodovém věku jsem vystudovala Husův institut teologických studií a začala působit jako pastorační asistentka. Následně jsem se stala farářkou, kterou jsem dodnes.  

Církev československá husitská oslavuje letos 100 let svého vzniku – snaží se být přístupná naší společnosti svojí sakrální, ale i sociální formou. Pořádáme koncerty, výstavky, workshopy a přednášky. Vážíme si spoluúčasti dětí našeho Dětského domova Husita, které nám pomáhají v udržování zahrady kostela a fary.

 


Moje starší dcera se provdala do USA, tam žije se svým manželem již mnoho let. Dnešní doba s výskytem koronavirové pandemie připomíná událost, kterou jsem při návštěvě rodiny své dcery v USA prožila. Jednalo se o tragédii leteckého útoku na Světové obchodní centrum. Byla jsem fascinována jednáním a konáním tamních lidí. Bolest, nečekanost, ale také jednota a disciplína. Projev prezidenta Bushe k lidem končil vždy slovy: „Bůh buď s Amerikou.“  

Celý svůj život mám ráda knihy a hudbu. Dále se vzdělávám v teologických a psychologických tématech. V současné době sleduji přednášky profesora Maxe Kašparů. V naší rodině se tradují slova mého otce: „Raduj se z každého dne, děkuj za něj a hněvej se do slunka západu.“ Měli bychom se zamyslet i nad slovy apoštola Pavla: „Vše je člověku dovoleno, ale ne vše mu prospívá – co platno člověku, kdyby získal celý svět, ale ztratil svoji duši?“  

Přála bych si, aby virová pandemie, která nás nečekaně postihla – a v které se projevila i naše národní solidarita – nás vedla k zamyšlení. O tom, jak a proč žijeme, komu jsme ku prospěchu a zda si uvědomujeme dar života, který jsme každý dostali od Boha. V současnosti jsme všichni nabádáni k úklidu v domácnostech – v kuchyních, skříních, knihovnách. Učme se žít nejprve sami se sebou, se svými rodinami, se svými bližními. Uvědomme si přikázání Ježíše Krista: „Miluj bližního svého jako sebe – co nechceš, aby ti druzí činili, nečiň ty jim.“

Dovolím si navázat na slova prezidenta G. W. Bushe při projevu k tragédii v USA v roce 2001: „Bůh buď s Čechy, s námi se všemi. Bůh buď s naším světem!“ 

 

Karel Kraus, Zdeněk Kubát

Další články:

Infocentrum

INFORMAČNÍ CENTRUM

Infocentrum Městského úřadu Příbram
Zámeček - Ernestinum, Tyršova 106, Příbram

telefon: 318 402 381
bezplatná linka: 800 555 600

e-mail: info@pribram.eu 

Infocentrum otevřeno denně:
červen - září 10.00-17.00 h
říjen - květen 10.00-16.00 h
(kromě 24. – 26.12. a 1.1.)

Videogalerie

video
více videí

Fotogalerie

více fotek