Advent v Příbrami za první republiky

Když nechal bohutínský farář Vrba na vlastní náklad vytisknout zpěvníček koled, scházely se děti z celého okolí v kostele a těšily se na Vánoce tím, že se písně učily zpívat. Napsaly si psaníčko, které daly Ježíškovi do jesliček, a byly zvědavé, co jim přinese. Tak vypadala adventní doba dětskýma očima. „Jejich přání byla nesrovnatelně skromnější,“ myslí si Věra Smolová. „Řekla bych, že obyčejné rodiny byly rády, když jejich dítě dostalo jednu hračku nebo nějakou praktickou věc.“

Chodilo se na koledu. Jednalo se sice částečně o společenský zvyk, děti si z ní ale skutečně něco odnášely. „Bralo se to jako pomoc těm, kteří ji potřebovali ze všech nejvíce. Nebylo správné, aby po městě u cizích lidí koledovaly děti ze středních vrstev.“ Mnohem rozšířenější než dnes byla před Vánocemi charitativní činnost různých podpůrných spolků. Tehdy ale bylo cílem zajistit potřebným skutečné základní životní potřeby. Rozdávaly se boty, oděvy a jídlo.

„Za první republiky byly sociální bariéry mnohem větší, než si vůbec dokážeme představit,“ myslí si Smolová. „Přetrvával třeba zvyk z dob Rakouska-Uherska, kdy havíři žili na chudých Březových Horách nebo na příbramských předměstích, zatímco bánští úředníci v Příbrami.“ Chudoba byla viditelná i na první pohled. Například ještě před druhou světovou válkou běhala spousta dětí na Příbramsku po většinu roku bosa. Taková obyčejná přání, jako byly třeba právě boty, potom lidé promítali do svých betlémů.

Každý havíř si přál vánočku

Základem každého příbramského betlému bylo to, co lidé důvěrně znali, nebo o čem jen slyšeli. Věděli, že součástí betlému má být svatá rodina a tři králové, nechyběly ani reálie jako Svatá Hora nebo březohorské šachty a jejich havíři. Také ovce byly součástí betlémů nejen kvůli pastýřům, kteří pásli svá stáda kolem Betléma. „Dnes už si to asi nedokážeme představit, ale ovce byly dřív všude kolem Příbrami. Spásaly vrchy, které nebyly zemědělsky využívané. Byl to silný domácí prvek, který všichni znali.“

Dary, které daráčci Ježíškovi přinášeli, byly věci, které si lidé sami přáli mít. Často to byli horníci nesoucí maso nebo vánočku. „Každý havíř chtěl mít na Vánoce tučnou vánočku s rozinkami posypanou mandlemi.“ Za Ježíškem do Betléma mířili také muzikanti. „Muzika byla pro lidi obveselením. To bylo štěstí, když vám někdo zahrál. Když se podíváte na nějaký starý betlém, uvidíte tam hlavně touhu lidí po tom, co by chtěli, ale co si nemohli dopřát - zvěřinu, husu, cizokrajné ovoce, kožíšek, kožené boty místo dřeváků.“

A proč se betlémářství v Příbrami tak dařilo? Byl tu dostatek dřeva, pro lidi se jednalo o zajímavý přivýdělek a vznik tradice podporovala i přítomnost tzv. kovozemědělců. „Mnohdy i lidé, kteří pracovali v dolech, měli nějaké svoje políčko. A byli velmi pracovití, po šichtě ještě obstarávali svoje hospodářství. Podzimní a zimní období tomu vysloveně nahrávalo, na polích nebylo tolik práce, tak se mohli věnovat adventním a vánočním radovánkám.“ Otázku jsme ale nezodpověděli úplně, kořeny vyřezávání betlémů je třeba hledat mnohem dále. U jezuitů a v období po třicetileté válce.

Příbramské Vánoce díky jezuitům

Jezuitský řád dostal Svatou Horu do správy v roce 1647. „Žádní jiní kulturní hybatelé tady v té době nebyli, takže jezuité měli úžasné možnosti, jak lidi vychovávat podle svých zásad. Třeba i proto, že chodili do Příbrami učit mládež a sloužit bohoslužby. Jedním z bodů, na který se zaměřili, byly právě Vánoce.“ Už v polovině 17. století připravovali živé betlémy. „Chodilo se klanět Ježíškovi, byla to taková divadelní hra spojená se zpěvy.“

V 17. století havíři nebyli v Příbrami zdaleka nejpočetnější vrstvou, betlémy tak nelze spojovat pouze s nimi. Tradice vánočních her a jesliček vyrůstala z toho, co jezuité dělali pro obyčejné lidi. „Dobu, kterou dnes pojímáme jako Vánoce, rozdělovali na tichý a vážný advent jako období očekávání a těšení se, pak na obrovskou radost z okamžiku narození Ježíše a následně na veselou dobu vánoční, kdy to všechno doznívalo. Lidem byla tato kultura blízká.“

Na to, že Příbram byla centrem kultury, měl výrazný vliv už arcibiskup Arnošt z Pardubic. A nic se na tom nezměnilo ani po husitských válkách, kdy zůstala věrná tradicím strany podobojí. „Ani si neuvědomujeme, jak je tradice Vánoc v Příbrami dlouhá. Moc se mi líbí, jak je po roce 1989 stále živější,“ uzavírá Věra Smolová naši toulku.

■ Václav Bešťák