Na Svaté Hoře jsem pochopil, proč byla pro Drtikola tak významná, říká spisovatel Jan Němec

Některé Drtikolovy fotky jsou svými kompozicemi natolik jednoduché a nadčasové, že fungují dnes stejně jako před sto lety, myslí si spisovatel Jan Němec. Postavu Františka Drtikola zná velmi dobře, jeho životu zasvětil svůj román Dějiny světla.

Na Svaté Hoře jsem pochopil, proč byla pro Drtikola tak významná, říká spisovatel Jan Němec

Chtěl byste se potkat s Františkem Drtikolem?
Samozřejmě, zvědavost by mi nedala. Ne snad proto, že bych během psaní narazil na něco, co by mě extrémně zajímalo a co bych nebyl schopný zjistit nebo ověřit jinak než přímo u zdroje. Ale přece jenom jsem s Drtikolem rok a půl intenzivně žil.


Dal byste mu svoje Dějiny světla přečíst?

Nejsem si jistý, jestli bych chtěl, aby tu knížku četl. Samozřejmě jsem k ní přistoupil poctivě, zvlášť v případě Drtikola jsem měl pocit, že nemůžu nic ošidit. Ale pořád je to román a v něm František Drtikol jako románová postava. Ne vždycky se takové obrazy potkají se skutečností. Z toho bych měl asi trochu ostych, ale jinak bych s ním samozřejmě zašel na kávu rád.

Myslíte, že spolu máte něco společného?

Kdyby mě něčím nefascinoval nebo kdybych v jeho životě nenarážel na nějaké trsy témat, která jsou i pro mě důležitá, asi bych mu tolik času nevěnoval. Vlastně mě od začátku zajímal ten prostor, který Drtikol okupoval, tedy nějaké pomezí umělecké činnosti a přímé vnitřní zkušenosti. To je docela důležité téma i v mém životě. On byl fotograf, já jsem spisovatel, on se dostal k buddhismu přes různé jiné kapitoly, já jsem studoval religionistiku a vždycky mě zajímala východní náboženství… Takže v tomto směru leccos společného máme.

Měl jsem na mysli spíš povahové vlastnosti... Nespojuje vás třeba nějaká introverze nebo pokora?

Souhlasím, že Drtikol byl nějakým svým vnitřním založením introvert. V životě ale často vystupoval v pozici extroverta. Byl v kontaktu se spoustou lidí, které úplně dobře neznal, to je pro fotografa přirozené. A Drtikol nebyl úplně vyhraněný, dobře zvládal obě stránky. Já se o to konec konců snažím taky. Až do svých patnácti let jsem žil s tím, že bych měl být extrovert. Narodil jsem se 21. června, což je v horoskopu pomezí extrovertních Blíženců a introvertního Raka. Pak mi ale maminka nechala vypracovat přesný horoskop a já uprostřed puberty zjistil, že jsem vlastně Rak. Protože v tom roce a v tom čase, kdy jsem se narodil, už slunce bylo ve druhém znamení...

Svatá Hora byla silným prvkem v Drtikolově životě, foto: Karolina Kemtanová
Svatá Hora byla silným prvkem v Drtikolově životě, foto: Karolina Kemtanová


Je to příběh člověka, který přerostl svoje rodné město


Jak byste charakterizoval Drtikolův vztah k Příbrami? Ve svém životopise věnoval zdejšímu tvůrčímu období jen dvě věty, když napsal, že v Příbrami pro něj a jeho umělecké aspirace nebyly příznivé podmínky, a tak odjel...

Ten vztah byl komplikovaný. Stejně jako je komplikovaný vztah mnoha jiných lidí k městu, kde se narodili. A zároveň pro něj byl zásadní, protože v Příbrami se stalo všechno důležité, co ho potom nasměrovalo dál. Ať už to byla zkušenost, že chodil do učení k Antonínu Matasovi, nebo že je tam Svatá Hora, kde si pěstoval tu svoji náboženskou senzitivitu. Přestože pak už v Příbrami nežil, ještě za první republiky se do ní dlouho vracel za rodiči.


V čem byl ten vztah komplikovaný?

Vztah k rodnému městu nejde nějak pojmenovat, protože je úplně jiný než k jiným městům. Je to pro vás samozřejmá zkušenost, rodné město si zkrátka nevybíráte, podobně jako rodiče nebo okruh dětských zkušeností. František Drtikol působil v Sokolu, se kterým tehdy bojovala církev, a on stál právě na straně Sokola a na straně Čechů vůči Habsburkům. Drtikol hodně bojoval, celý život měl vlastně problém s institucemi. Ať už to tedy byla církev, nebo škola. Pak zkoušel učit i v Praze a taky to nedopadlo dobře.


Možná to všechno začalo právě v jeho dětství tady v Příbrami.

Je to tak, on si tam pěstoval a vybrušoval averzi vůči církvi a dost na to vzpomínal. Je to zkrátka příběh člověka, který svoje rodné město přerostl. Myslím, že Drtikol pak měl tendenci to zdůrazňovat, jak jste naznačil a jak je to v tom životopise. Ale spousta jeho základních zkušeností je spojena s Příbramí, to zcela jistě. Když jsem psal Dějiny světla, tak jsem v určitou chvíli neřešil ani tak Drtikolův vztah k Příbrami, ale spíš vztah Příbrami k Drtikolovi. Nepřišlo mi, že by ho město nějak vystrkovalo…


… takže když si Drtikol ve vašem románu přeje, aby po něm byla pojmenovaná aspoň ulice v Příbrami, je to vaše přání?

Myslím, že mě to napadlo, když jsem Příbramí procházel.


Jak na vás Příbram působila?

Trochu rozpačitě. Polovina centra se tak zvláštně otevírá do panelového sídliště, ale ta část Pražské ulice, která se zvedá na Svatou Horu, je půvabná. Svatá Hora na mě samozřejmě zapůsobila a docela jsem porozuměl tomu, proč to pro Drtikola mohlo být tak významné místo.

Jan Němec, foto: Anna Nádvorníková
Jan Němec, foto: Anna Nádvorníková


Nejšťastnější hodiny života


Co je pro vás při psaní takového románu důležitější? Primární prameny, nebo to, že se projdete po místech, která jsou s tím člověkem autenticky spojená?

Obojí je nezbytné, každé je to jiný druh informace. U Dějin světla se bavíme o době před sto lety, v těch lokalitách toho už moc k vidění není. Byl jsem se kvůli Drtikolovi podívat třeba v Mnichově a tu secesi najdete spíš v nějakých galeriích než ve městě samotném. Popravdě řečeno, víc atmosféry nasajete z historických pohlednic než ze dnešní Příbrami. Ale zase je to místo, které si člověk nedovolí minout.


Nestane se, že vás pak víc nadchne to pátrání kolem než samotné psaní?

Člověk nashromáždí spoustu informací a má nějakou představu, ale všechno zajímavé pro mě vzniká až při tom psaní. To je vlastně přirozené, protože to, co sesbíráte, jsou zajímavé informace a vy se je snažíte v tom románu oživit. A to se děje právě až při tom psaní.


A když porovnáte přípravy a psaní z hlediska času?

Psaní je určitě časově náročnější, protože text po sobě neustále čtete a několikrát přepisujete. Já jsem docela poctivý v přípravě a tam pak vzniká nebezpečí, že si toho přečtete hodně, dozvíte se toho hodně a zároveň musíte umět v pravou chvíli přestat, protože nechcete napsat studii z dějin umění, nechcete napsat kulturologickou, ani sociologickou práci o proměně společnosti po první světové válce. Prostě chcete napsat román. Je to taková složitá rovnováha, přečíst toho dost, ale umět se odpoutat a nechat pracovat fantazii.


Dějiny světla byly v roce 2014 nominovány na Magnesii Literu za prózu, ve stejném roce získaly Cenu Evropské unie za literaturu, foto: Jakub Šikula
Dějiny světla byly v roce 2014 nominovány na Magnesii Literu za prózu, ve stejném roce získaly Cenu Evropské unie za literaturu, foto: Jakub Šikula


Nakolik je v tomto žánru vlastně prostor pro fantazii?

Kniha začíná prologem, důlní katastrofou, která je dobře vyzdrojovaná. Tím, jak to byla výrazná událost, je materiálů spousta. U příbramské kapitoly už těch zdrojů bylo méně, protože o Drtikolově dětství toho není zase tolik známo. No a Mnichov je v podstatě celý fabulovaný, protože o něm je v Drtikolově životopise taky asi jenom jedna věta a pár dopisů, které posílali pedagogové jeho otci. Já mám dneska ten Mnichov vlastně nejradši a myslím, že je to částečně díky tomu, že jsem se mohl rozletět a nebyl jsem všemi těmi fakty, které nechcete měnit, nijak omezovaný.

Fabulování vám ale zřejmě problém nedělá.

To víte, že nedělá. Pro mě tento typ románu byl úkrok stranou, nikdy jsem neměl ambici psát historický román. Nechtěl jsem rešerši nějak ošidit, protože mě Drtikol fascinoval, ale myslím si, že kouzlo a síla prózy je vlastně někde jinde.


S Drtikolem jste strávil hodně času, ovlivnilo vás to nějak? Třeba že byste přejal nějaké jeho názory nebo myšlenky...

Asi ne tak, jak jste naznačil – že bych skrz Drtikola objevil něco, o čem bych předtím nevěděl. Pro mě byla zásadní sama zkušenost toho psaní, protože jsem poprvé v životě měl pocit, že dělám něco, co chci dělat a čemu věřím. A pak se i ostatní věci ve vašem soukromém životě nějak uspořádají. František Drtikol říkal, že nejšťastnější hodiny pro něj byly ty, které strávil v ateliéru, kde na něj nedoléhal vnější svět a tvořil. To pro mě byl svým způsobem závazek.


Takže nejšťastnější hodiny vašeho života jsou, když můžete psát?
Tehdy to tak bylo. Tahle zkušenost z člověka trochu vyprchá a když máte psát něco dalšího, tak se zase ozývají pochyby a strachy, které musíte překonat. Když se vám to povede, pak už ty věci fungují docela dobře.


Na začátku jsem se vás ptal, jestli byste se chtěl s Františkem Drtikolem potkat. Teď na konci mě zajímá, na co byste se ho zeptal?

Kdybych měl šanci s ním strávit nějaký čas, tak bych si dokázal povídat o lecčem. Ale věřím, že bych s ním rád chvilku mlčel. To je to, k čemu on dospěl. Takže pokud bych měl nějak využít, že je přede mnou člověk, který došel tak daleko, asi by mi nezbývalo nic jiného než spolu chvilku mlčet.

■ Václav Bešťák

 

Další články:

Infocentrum

INFORMAČNÍ CENTRUM

Infocentrum Městského úřadu Příbram
Zámeček - Ernestinum, Tyršova 106, Příbram

telefon: 318 402 381
bezplatná linka: 800 555 600

e-mail: info@pribram.eu 

Infocentrum otevřeno denně:
červen - září 10.00-17.00 h
říjen - květen 10.00-16.00 h
(kromě 24. – 26.12. a 1.1.)

Videogalerie

video
více videí

Fotogalerie

více fotek