Marie Tesařová

Kolem historického domu nedaleko Dvořákova nábřeží, ve kterém sídlí příbramská ADRA, jsme šli snad stokrát. Dovnitř vstupujeme poprvé. A potkáváme tu samé nadšené lidi.

 „Tady se posaďte. Nebo ne, rovnou vám ukážeme, co tu všechno máme,“ provádí nás hned útulnými místnostmi. K příbramskému centru ADRA patří neodmyslitelně i jeho dobrovolnice Marie Tesařová – a tohle je příběh, který ji sem přivedl.


Jmenuji se Marie Tesařová a celý život jsem pracovala jako učitelka. Učila jsem matiku, a to hlavně na průmyslovce. Na to ale, že jsem kantorka, mluvím hrozně nespisovně, a to mi každá inspekce vytýkala. Začněme ale od začátku.

Velký vliv na mé vidění světa měla má rodina. Rodiče mě i mé tři sourozence vychovávali k vzájemné úctě, pomoci a lásce – myslím, že prostě žili podle Desatera a svým příkladem nás k tomu také vedli. Já jsem z mých sourozenců nejstarší a byla jsem vedena k zodpovědnosti za své mladší brášky a sestru. I když největší legrácky jsem vlastně vymýšlela já. Vždycky jsme měli k sobě blízko, taková velká rodinná parta. I když nás život na čas rozhodil po republice, stejně jsme věděli a víme, že když jeden bude něco potřebovat, ti druzí jsou tady pro něj.

O prázdninách v roce 1968 jsme byli na chatě s mamkou, taťka byl v práci. Jako jiné dny jsme po ránu vyběhli do blízkého lesa. Trochu nás zarazilo, že jsme narazili na tanky rozestavěné na okolních kopcích. My jsme byli na vojáky zvyklí, protože jsme chodili do branného kroužku při uranových dolech, kde jsme byli s vojáky často. Chodili jsme na cvičáky, stříleli slepými ze samopalu, dokonce jsme si i v letadle vyzkoušeli chvilkový stav beztíže. Šli jsme k jednomu tanku zeptat se, co tady dělají. Dost nás vyděsilo, že na nás začali rusky křičet, abychom stáli, nechodili blíž a poté dokonce sáhli po zbraních. Byl to šok. Tak rychle jsme zpátky v chatě asi nikdy jindy nebyli.  


V Příbrami jsem byla na základce a potom chodila na gympl pod kulturákem. Následně jsem vystudovala vysokou školu a provdala se do Rakovníka, kde jsem začala učit. Víte, být učitelem – tedy dobrým učitelem – to je opravdu poslání. Jsem vděčná, že jsem mohla jít se svými studenty kus jejich života. Vidět, jak se proměňují, rostou, hledají, dozrávají. Být u toho a smět jim také ukazovat různé náhledy na život. Svobodu máme až tehdy, když si můžeme z něčeho volit. Jinak ze své učitelské profese mám celou řadu veselých příhod.

Tahle příhoda je hned ze začátku mého kantorování. Kromě „všeobecně oblíbené“ matematiky jsem učila i fyziku. Ráda jsem si vyráběla různé pomůcky pro pokusy, abych trošku osvěžila teorii. Probíhala hodina, učila jsem o volném pádu. Na katedru jsem si postavila židli, na kterou jsem si stoupla. V ruce kuličky přivázané na provázku. Právě jsem se chystala provázek pustit, třída v naprostém tichu očekávala zvuk dopadajících kuliček. Najednou se ozval skřípot dveří do třídy. Ředitel! Jeho pohled bych vám přála vidět. Vytřeštil oči, strnul ve dveřích, pak cosi zakoktal, udělal krok zpět a zavřel za sebou dveře. S pokusem jsem pokračovala až po doznění hurónského smíchu. O přestávce jsem byla „na koberečku“, kde se mi dostalo školení o bezpečnosti práce. Pozitivní bylo, že škola byla postupně vybavena spoustou pomůcek.

Také se mi naskytla možnost zkusit si, jaké to je šéfovat na základce. Těsně po revoluci jsem se stala ředitelkou. Bylo to zvláštní období, obzvlášť ve školství. Byla obecně taková tendence, že všechno staré je špatné, ale nikdo nevěděl, jak to jinak dělat. Lidé měli náhle svobodu, ale někteří zároveň i pocit bezradnosti, co si s ní počít. Byla to obrovská zkušenost, setkala jsem se s novými styly výuky, vyzkoušela jsem si vést kolektiv dospělých lidí a v neposlední řadě vybojovávat od státu věci, které dnes považujeme za samozřejmost. Za tu zkušenost jsem vděčná, ale znova šéfovat bych nešla.


Jsem již v důchodu a v Dobrovolnickém centru ADRA jsem našla nové uplatnění. Máme tu skvělý kolektiv a dobrovolnická činnost mě naplňuje. Ráda bych zde pokračovala, dokud budu prospěšná. Snad to bude ještě pár let. V ADRA se však nezabýváme pouze doučováním dětí. Pořádáme i celou řadu akcí, a to nejen pro malé, ale i pro velké. Pomáhali jsme i seniorům a potřebným v té nejhorší fázi koronaviru, a to například s obstaráváním nákupů, hlavně však po stránce sociální. Být ve stáří sám je hrozné.

Do budoucna mám celou řadu plánů. Kromě pokračování v dobrovolnické činnosti bych ráda vedla i nějaké kroužky. Vždy jsem ráda něco vytvářela rukama. Také jsem začala zahradničit. Ale ze všeho nejvíce bych si přála vrátit alespoň část péče svým rodičům, kterou věnovali oni mně a mým sourozencům

 

■ text: Karel Kraus a Zdeněk Kubát, foto: Karolina Ketmanová

 

Další články: