Po stopách
Fráni Kučery

Přestože pracoval jako báňský dozorce v březohorských dolech, výrazně se zasloužil o rozvoj příbramského kulturního života. Vydejte se na procházku po příbramských stopách Fráni Kučery.

1. RODNÝ DŮM

František Serafinský Václav Kučera se narodil 11. září 1897 v Příbrami V. – 88, tj. v dnešním Podlesí. Vyrůstal jako nejmladší člen rodiny společně s matkou Terezií Kučerovou a svými čtyřmi sourozenci. Otce, písmáka, chalupníka a havíře březohorských šachet Františka Kučeru nikdy nespatřil. Zahynul v šachtě ještě před jeho narozením, tak jako ostatní strýcové, dědové a další z jejich rodu.

2. DUBOVÁ HORA

Fráňa Kučera miloval přírodu a nejvíce blízký les pod Dubovou horou, stále více se u něj také rozvíjel zájem o literaturu. „Ukradené chvilky za senem u vikýře byly mou školou a můj celý svět široširých obzorů. Hukot strojů doplňoval můj neživý svět a tragika padlých, ten pod řemenem, ten mezi koly, ten rozsápaný strojem, mě naučila cítit lidsky. Stříbrná huť, plná síry a arsenus dělnictvem vytřeštěných očí od otravy olovem, mi byla školou života.“

3. ŠEVČINSKÝ DŮL

Po vychození obecné a měšťanské školy ve čtrnácti letech nastoupil do březohorských úpraven jako havíř.

František, již jednadvacetiletý, byl doporučen od svých nadřízených, kteří rozpoznali jeho nadání, ke studiu na dvouleté hornické škole pro výchovu důlních dozorců v Příbrami.

Oslovovala ho poezie proletářská, oblíbil si verše Jiřího Wolkera a Josefa Hory, byl ovlivňován silnou tradicí Petra Bezruče a Františka Sokola-Tůmy a mezi jeho oblíbené spisovatele patřili i básníci rodného domova, např. Toman, Sezima a Svoboda. Kučera publikoval poprvé své kratší básně, povídky a epigramy v místním sociálně-demokratickém časopise Naše obrana. V roce 1927 zveřejnil svoji prvotinu s názvem Písničky hlubin. Publikoval řadu povídek a pohádek o permonících.

4. PRAŽSKÁ KAVÁRNA

Do kulturního života se Kučera zapojoval ještě více: zakládal knihovny, sbíral grafické listy, pořádal divadla, přednášel o hornických tradicích na Příbramsku, setkával se s mladými, kteří byli podobného smýšlení a následně vytvořil malý literární kroužek. Jejich schůzky a tvorba ovlivňovaly a rozvíjely příbramský literární život a zároveň motivovaly jiné. Pro Příbram nastalo šťastné kulturní období.
Téměř denně vyhlížel mladý horník netrpělivě své přátele od zadního jemu vyhrazeného stolu a od černé kávy z Pražské kavárny v Příbrami, která se stala místem pravidelných schůzek Fráňovy skupiny.

5. HROB FRÁNI KUČERY

V roce 1929 dolehla na Fráňu Kučeru nemoc. Zprvu se zdálo, že jde o angínu, kterou zanedlouho vyleží. Horečky neklesaly, básník chřadl, špatně dýchal a hubnul. Přidaly se i hornické nemoci – tuberkulóza a revmatismus.
„Čtyři dny před smrtí básníkovou byl jsem u něho naposled,“ vzpomínal Mirek Elpl. „Seděl u okna, v ruce držel zrcadlo a jakoby hněvivě, díval se do něho. – Zatracená nemoc! Povídal jsem mu: – Fráňo, žádné rozčilování, škodí to tvému srdci. (...) Až se uzdravíš, dám si s tebou zápas a nařežu ti! Ale tomu ‚až budeš zdráv' již jsem sám nevěřil. (...) Na stole spatřil jsem zalepený dopis v modré obálce, mně adresovaný. Roztrhl jsem obálku a četl: ‚Drahý příteli, zmocňuji tě po své smrti, abys ujal se Edice Druza a nedal jí zahynouti. Vidím, jak nápadně se mi krátí doba a že vyhnutí asi nebude.' Slovo ‚nebude' bylo silně podtrženo. A já musel vyjít ze světnice na chodbu, aby Fráňa neuzřel slzy v mém oku...“
„Konečné umírání bylo lehké,“ pokračuje Elpl. „V neděli v 11 hod. dopoledne dostal Fráňa strašnou žízeň. Dali mu zředěnou ovocnou šťávu s přimísením dávky malaga. Fráňa vypil to jedním douškem. – Lidé, to je dobré, kdybyste věděli, jak je to dobré! A usnul. Srdce bilo stále slaběji – až přestalo bít úplně. Usnul navždy...“

Fotografie: Karolina Ketmanová