O počátcích Prokopské pouti

                V roce 1719 byla na březohorské Novoroční štole objevena mocná stříbrná žíla a v následujícím roce se potvrdilo, že se příbramský horní závod po mnoha letech úpadku dočká dobrých časů. Hormistr Jiří Tomáš Pusch předpokládal, že zároveň nastane rozvoj březohorské hornické osady, a přednesl 30. června 1721 v březohorském knapšaftu návrh na stavbu cechhausu a kapličky na místě horního zvonce.

                Majitelé všech patnácti tehdy obydlených domků na Březovém vrchu se zavázali, že budou tomuto záměru nápomocni. Základní kámen ke stavbě kaple položil hormistr a už také příbramský primátor Pusch teprve 5. září 1724, ale na její výstavbu nebylo dost peněz. Dary a sbírky se scházely doslova po krejcarech. Plánované zasvěcení svatému Prokopovi coby hornickému patronu se objevuje poprvé až 15. září 1724, kdy Březohorští požádali příbramský magistrát, „aby ku vystavění kapličky sv. Prokopa nějaká pomoc jim dána“. Radní se usnesli, že jim dají k rozprodání tři sudy piva z městského pivovaru v ceně 24 zlatých, šest tisíc cihel a ze svých hamrů dvacet vah železa. Stavba malé kaple však pokračovala velmi pomalu.

                V roce 1730 našel proutkař bohaté zásoby stříbra na takzvané Prokopské žíle v hořejší části Březového vrchu. Již několik let se zde těžilo na dole sv. Jan Nepomucký a v roce 1731 byl otevřen nedaleko budované prokopské kaple na nejvyšším místě Březových Hor prvotní důl pochopitelně pojmenovaný také po svatém Prokopovi. Dne 3. dubna 1732 oznámili příbramští radní, že se obyvatelé Březového vrchu usnesli rozestavěnou kapli svatého Prokopa dokončit. Magistrát také ujistil arcibiskupskou konzistoř, že tato kaple bude navždy opatřena vším potřebným. Byla vysvěcena o slavnosti sv. Prokopa 4. července 1733.

                Podle nejstarších dochovaných zádušních účtů kaple sv. Prokopa z let 1747 a 1749 si březohorští obyvatelé po postavení svého svatostánku dávali na vlastní poutní slavnosti velmi záležet. Havířům se platilo za postavení májí, za ozdobení oltáře a za přinesení příbramského varhanního pozitivu a pak za jeho odnesení zpátky do města. V roce 1756 na oltáři hořelo drahé bílé voskové světlo, z Příbrami přinesli tamější kostelníci bohoslužebné předměty a přisluhovali při mších. Pomáhali jim ministranti. Na Prokopskou pouť přišlo z Příbrami procesí.

                V letech 1771–1772 sužoval českou zemi strašlivý hladomor, přesto se Prokopská pouť konala. V roce 1771 při ní své zboží prodávali dva pernikáři. Dne 3. července 1772 oznámil nejvyšší mincmistr František Josef Pachta z Rájova příbramskému vrchnímu hornímu správci Dionisiovi Martinezovi, že Pater Fabian získal v Římě pro kapli sv. Prokopa na den jejího patrona nebo na bezprostředně následující neděli odpustky. S vydanou papežskou bulou (listinou) se již seznámila pražská arcibiskupská konzistoř a dovolila ji publikovat. Martinez měl informovat děkana, ale protože už bylo na oslavu papežské výsady příliš pozdě, měl se příštího roku postarat, aby se začaly tyto odpustky ohlašovat, aby se tak zvýšila úcta k sv. Prokopu a zvětšilo požehnání hor. V odborné literatuře 20. století bylo toto privilegium reprodukováno tak, aby vyhovovalo komunistické ideologii: „Svatého zemského a hornického patrona sv. Prokopa připomínal příbramské horní správě v roce 1772 nejvyšší mincmistr království František J. hrabě Pachta z Rájova.“ Prokopská pouť byla po druhé světové válce nahrazena především zářijovými oslavami Dne horníků.

                Podrobný text “Svatoprokopská úcta v příbramském stříbrorudném revíru“ najdete na stranách  363 až 376 v knize „Svatý Prokop. Sázava a kanonizace v historickém kontextu“, kterou právě vydalo Nakladatelství Lidové noviny. Obsáhlá publikace je k prohlédnutí v badatelně Státního okresního archivu v Příbrami a k zakoupení v distribuci.

Text: PhDr. Věra Smolová