Po stopách Antonína Vepřeka

První housle dostal od svého tatínka v osmi letech. Ukázalo se, že Antonína Vepřeka bude hudba provázet po celý život. Jeho kroky vedly na učitelský ústav v Kutné Hoře. Stále více ho fascinoval sborový zpěv. Po maturitě a vojenské službě působil jako učitel na Litoměřicku, kde využíval všech možností, které se mu k dirigování nabízely. Přichází však rok 1938. Německé jednotky obsazují pohraničí a čeští obyvatelé utíkají. Mezi nimi i Antonín Vepřek s manželkou a dcerou. Zamíří do Kladna a odtud do Příbrami.  

Nebyla to náhoda. Vepřekův věhlas dávno překročil hranice litoměřického kraje a hudební život měl v hornické Příbrami bohatou tradici. Pozvání na sebe nenechalo dlouho čekat. Vepřek se stal violoncellistou Příbramské filharmonie, členem klavírního tria a dirigentem pěveckého sboru Lumír-Dobromila. A především uskutečnil svůj dlouhodobý sen: v červnu 1939 veřejnosti představil pěvecký sbor žákyň měšťanské školy. Sboru však chyběl ideální prostor, ve kterém by mohl zkoušet i vystupovat. 

Díky školské reformě z roku 1953 se bývalá reálka proměnila v jedenáctiletou střední školu (dnešní ZŠ Jiráskovy sady). Zdejší kaple byla přestavěna na aulu, čímž vznikl sál s vynikající akustikou. „K aule patřil malý kabinet, kde děda doslova kaligraficky vytvářel notové zápisy písní,“ vzpomíná vnučka Dana Štefanová. „Byly to rozměrné plachty balicího papíru, na které bylo dobře vidět až ze třetí řady.“  

Aula se stala místem zkoušek i koncertů sboru Antonína Vepřeka. Během vánočních koncertů ji vždy zdobily dva obrovské smrky.

Coby ředitel školy tu byl skoro jako doma, rád proto chodíval hledat klid na Svatou Horu. „Cestou se často zastavoval, pozoroval město pod sebou a hlavou mu běžely myšlenky na zvelebení školy nebo na to, kam vyjede se svým dětským sborem,“ líčí Dana Štefanová. „Když mě brával s sebou, vždy mě nabádal, abych zhluboka dýchala, protože vzduch na Svaté Hoře je skoro horský.“

Sbor sklízel úspěchy na soutěžích, nahrával pro rozhlas a pořádal mnoho koncertů. Získal stálou klavíristku, talentovanou profesorku hudební školy Jiřinu Mandovou. Repertoár národních písní nahradily koncertní kompozice. Do důchodu odešel Antonín Vepřek v roce 1971. Nadále však pokračoval ve výuce hudební výchovy a řízení sboru, které za něj stále více přebíral jeho syn Vladimír. Antonín Vepřek zemřel 13. ledna 1978. 

■ text: Václav Bešťák, foto: Karolina Ketmanová