Hermína Týrlová

K animovanému filmu ji přivedl tehdejší manžel Karel Dodal. Seznámila se v ním holešovickém divadle Urania, kde kreslil kulisy a propagační materiály. Už tehdy ho ale lákala velká novinka – trikový film. Mimo jiné se mu také líbily americké kreslené grotesky, které se v českých kinech promítaly. Do vinohradského studia Elekta-Journal, kam nastoupil, přivedl i Hermínu Týrlovou. „Na tolik práce nemohlo stačit osm pracovních hodin jednoho člověka,“ vzpomínala Týrlová v časopise Film a doba. „Snažila jsem se mu pomáhat, ale nevyznala jsem se v tom. Nezbylo, než aby mě učil.“

Přestože jejich manželství nevydrželo, spolupráce ve vlastním studiu však ještě chvíli pokračovala. Týrlovou zásadně ovlivnil loutkový film Nový Gulliver. „Mne tento loutkový film zaujal do té míry, že jsem na nic jiného nemyslela než na to, jak začít loutkový film u nás.“ První pokusy s loutkami ale vznikly až na přání zákazníků, když Dodal s Týrlovou vytvořili reklamní snímek pro obuvnickou firmu Krása. Rok 1938 znamenal konec studia, Dodal odjel do Spojených států. „Pro mne po likvidaci tohoto výdělečného podniku, který vyčerpával mé síly, ubíjel tvořivé myšlenky a nedával žádné naděje, nastal čas osvobození.“ 

Hermína Týrlová mezitím kreslila seriály pro dětské časopisy, svého snu o filmu se ale nezvdávala. Nápad zfilmovat Broučky zavrhla pro technickou složitost. „To druhé, co jsem nosila v hlavě, byla vzpomínka na otcův betlém.“ Takové téma mohlo ale jen těžko konkurovat americkým groteskám. Nakonec se rozhodla pro Ferdu Mravence, nechala si podle vlastní představy vyrobit jeho figurku a v domácích podmínkách natočila zkušební film. Podnikatele, kteří by film zainvestovali, se jí nalézt nepodařilo. Až v roce 1940 se filmový kritik Karel Smrž sešel s producentem zlínského ateliéru Ladislavem Koldou a navrhl mu, zda se místo kreslených filmů nevěnovat filmům lotkovým – přičemž se zmínil o Hermíně Týrlové. Koldu ta nabídka zaujala.

Na jaře 1941 přijela Týrlová do Zlína. „Nadešel den, kdy se čekalo na předvedení mé ukázky. V malé promítací síni se sešlo několik lidí, aby mou práci posoudili. (...) Obraz se rozetměl, květiny se začaly rozvíjet a z domečku vyšel Ferda Mravenec. Zívnul, protáhl se a začal řezat dřevo. Zvuk opravdové pily, který řezání doprovázel, působil k drobné postavičce Ferdy groteskně, a to možná způsobilo, že se všichni, když se v projekci rozsvítilo, usmívali.“ V té chvíli se Hermína Týrlová stala součástí historie zlínských ateliérů.

Rukopis jejích filmů byl čitelný: jednalo se o srozumitelné, dětem přístupné příběhy, které měly jasný morální přesah – ponaučení, které si mohly odnést děti i dospělí. „Kdysi o mně řekl Karel Höger, když mě viděl v projekci, jak jsem se něčemu úplně dětsky smála, že jsem sama dítě. A to na letech nic nemění,“ řekla Týrlová v nahrávce Československého rozhlasu pořízené u příležitosti oslav jejích osmdesátin. „Člověk někdy zůstává dlouho dítětem. A snad to ani není tak zlý. Já jsem si to ověřila, že mi děti rozumí v tom, když jsem už jako dívka psala básničky.“

Legendární Vzpoura hraček vznikla ve zlínských ateliérech dva roky po válce. Šlo o první film Hermíny Týrlové, který kombinoval animaci loutek a živého herce. Zlý nacista v uniformě SS se v něm stane obětí dřevěných hraček. Ty se napřed ubrání Němcově zvůli, pak se mu pomstí a přinutí jej k útěku. „Vítězství hraček nad gestapákem uspokojilo malé i velké diváky skoro všude na světě,“ psala Týrlová ve Filmu a době. První úspěchy se dostavily, film byl oceněn na festivalech v Benátkách a Bruselu, kde Vzpoura hraček dostala Cenu za nejlepší film pro děti a Cenu za nejlepší loutkový film.

Jak Týrlová hledala další náměty, jako by hledala i sama sebe. Chvíli se věnovala pohádkám, zásadnější obrat však přišel s Uzlem na kapesníku. V něm vdechuje život obyčejným předmětům – uterkám, ručníkům a samozřejmě kapesníku. I tento film sbíral mezinárodní uznání. „Filmový svět animovaných hadříků, vlněných vláken a dřevěných hraček Hermíny Týrlové ukazuje nejmenším divákům, že v kterémkoliv nepatrném předmětu v jejich blízkosti může být ukryt příběh, který hrou mohou probudit k životu,“ napsala o ní Michaela Mertová, kurátorka Národního filmového archivu.

Mistrovskou animací oživila i kus vlny, a to ve Vlněné pohádce. K té napsal hudbu génius české filmové hudby Zdeněk Liška (který ozvučil mimo jiné také Vyšší princip, Spalovače mrtvol nebo Hříšné lidi města pražského). Liškova hudba zní i v pohádkách o Ferdovi Mravencovi a Brouku Pytlíkovi, který Týrlová znovuobjevila v 70. letech. V nich pracovala s reliéfními loutkami, v pozdějších filmech experimentovala například s tradičními figurkami z vizovického pečiva.

„Filmový svět animovaných hadříků, vlněných vláken a dřevěných hraček Hermíny Týrlové ukazuje nejmenším divákům, že v kterémkoliv nepatrném předmětu v jejich blízkosti může být ukryt příběh, který hrou mohou probudit k životu,“ napsala o ní Michaela Mertová, kurátorka Národního filmového archivu. Podle ní jsou pohádky Týrlové prostoupeny laskavostí, kritizují zlo a odsuzují špatné vlastnosti. Právě souznění Týrlové se světem nejmenších diváků zařadilo její snímky mezi celosvětově známé a oceňované animované filmy pro děti.

Její filmy si získaly diváky i porotce nejvýznamnějších mezinárodních festivalů v Benátkách, Cannes, Locarnu, Teheránu, Bruselu nebo Dillí. „Překvapivě menšího uznání se tvorba Hermíny Týrlové těší v České republice. Naši diváci, jakmile odrostou věku jejích filmů, rychle zapomínají, jak důležité pro ně tyto filmy v dětství byly a co vše jim do života daly,“ uzavírá Mertová. „Umění Hermíny Týrlové dokáže i dnes, stejně jako kdysi, probudit v dětech imaginaci a hravost, oslovit jejich fantazii. A to je důležitější než je jen rozesmát.“

Za svůj život stihla Hermína Týrlová natočit 58 filmů, pričemž ten úplně poslední – Pohádku na šňůře – dokončovala ve svých pětaosmdesáti letech.

■ Václav Bešťák